Kolektívna monografia Literárne krajiny Bratislavy. Obraz mesta po roku 1918 je svojím zameraním ojedinelá a v istom zmysle prvolezecká.

Táto kniha je trochu ako polemika. Horor v českej literatúre si totiž nikdy nevystačil len so žánrom prózy a časovým rámcom - koniec 18. a začiatok 21. storočia -, ako sa traduje a ako o tom svedčí množstvo knižných publikácií.

„Existuje mnoho spôsobov ako nečítať, spomedzi ktorých najradikálnejším je knihu vôbec neotvoriť.“ Poznáte ten pocit, keď sa vás v kníhkupectve zmocní nadšenie z toho obrovského množstva príbehov, ktoré na vás ešte len čakajú? Tak potom ste už určite zažili aj hrôzu z poznania, koľko málo z nich stihnete počas života prečítať.

Záměrem práce je poukázat na umělecky příznakové užití hláskové instrumentace v poezii Vladimíra Holana v období vymezeném juvenilními básněmi sbírky Blouznivý vějíř (1926) a sbírkou Na postupu (1943-48), kde autor opouští vázaný verš. V centru pozornosti stojí sémantický potenciál instrumentace, tj. seskupování hlásek v osamostatnělé útvary, jeden ze způsobů básnické aktualizace zvukové vrstvy jazyka.

Prozaický svet Petra Karvaša nadväzuje na Dramatický svet Petra Karvaša s podtitulom Teatrografia (z roku 1995). Bibliografiu prozaickej tvorby významného slovenského spisovateľa zostavila Katarína Hradileková a úvodnú štúdiu o Karvašovi ako prozaikovi napísal Vladimír Petrík. Výberovú personálnu bibliografiu pripravovilo Literárne informačné centrum k spisovateľovým nedožitým 80.narodeninám.

Jakým způsobem se odrážela komunistická totalita v science fiction osmdesátých let? Jak viděli sami sebe básníci za první republiky?

Literárnoteoretická monografia Od estetiky k poetike chvenia je výsledkom teoretickej práce, smerujúcej počas posledného štvrťstoročia od estetiky tvorivosti cez estetiku pulzácie k estetike chvenia. Monografia Od estetiky k poetike chvenia dovršuje tento proces prechodom k poetike chvenia.

Pisateľovo \"málobranie\" (slovo je z názvu jednej moravsko-prírodno-vinárskej básne J. Skácela) chce byť drobnou poctou autorom, ktorých texty roky sprevádzali jeho čítanie slovenskej literatúry, resp. aj prácu s ňou. Cez zvolené synekdochy kritického písania A. Matušku a M. Hamadu, ako aj umeleckého a kritického písania D. Tatarku má ambície \"mikrologicky\" priblížiť niektoré z peripetií modernej,

Sám názov signalizuje, že predmetom knihy sa cez text, ktorý patrí do autorskej produkčnej línie, a cez dielo, na ktorom sa zúčastňuje aj čitateľská dotvárajúca iniciatíva, stáva v najširšom zmysle komunikačná estetika. Táto rozsiahla oblasť potom umožňuje v jednotlivých kapitolách sledovať text z pozície jeho rozličných štruktúrnych zložiek a elementov (jazyk, čas, videnie, druhový synkretizmus, vierohodnosť,

Kniha přináší příspěvky z konference pořádané před 2 lety v Nymburce. Tematickou osu tvoří mnohotvárnost styčných ploch mezi Hrabalovou tvorbou a historií / historiografií.

Jan Zábrana patřil k nejvýraznějším českým spisovatelům a překladatelům druhé poloviny 20. století. Komunistický režim mu až na malé výjimky umožnil publikovat pouze překlady, jeho vlastní tvorba zůstala do roku 1989 zcela ve stínu jeho rozsáhlého a uznávaného překladatelského díla.

Kolektivní monografie Polidštěné zvíře. Kapitoly ke středoevropskému myšlení o literatuře dílčím způsobem zprostředkovává akademickou diskusi vedenou na 6. ročníku sympozia Umění a kultury střední Evropy, které se konalo v roce 2016 na půdě Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci a jehož téma znělo: Člověk, zvíře, stroj v literatuře a umění střední Evropy.

Predložený monotematický súbor štúdií je druhým doplneným vydaním publikácie Jozef Ignác Bajza v kultúrnom a literárnom kontexte z roku 2013, kde sa publikovali príspevky, ktoré odzneli na interdisciplinárnej vedeckej konferencii Jozef Ignác Bajza (1755-1836) v kultúrnom a literárnom kontexte 26. – 27. septembra 2013 v Dolnom Dubovom.

Predkladané úvahy vychádzajú z pôvodne široko koncipovaného (a postupne precizovaného) vzťahu textu a tváre druhého človeka a sú pojednaním o etike čítania, ktorou sa myslí nie technika, nie hermeneutická metóda, ani akékoľvek moralizovanie ohľadom hodnoty čítania, ale základný étos ako súbor fundamentálnych postojov a očakávaní spojených s čítaním. Mgr.

Kniha literární historičky Hany Šmahelové je sestavena ze studií a glos, jež vznikaly v průběhu let 2001-2015. Ve svém souhrnu představují homogenní celek, jehož těžiště spočívá v metodologických otázkách literární historie.

Druhý díl ediční řady monografií Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Filologické studie je věnován jazykům literatury v nejširším smyslu slova, a to jazykům literatury umělecké (1. kapitola) a literatury neumělecké (2. kapitola), zvlášť bylo přihlíženo k aspektům mezigenerační komunikace. Název monografie Medium et scopus (tedy v překladu Médium a cíl) odkazuje na skutečnost, že jazyk obecně

Lubomír Doležel (1922) je jedním z nejvýznamnějších českých lingvistů a literárních teoretiků. Jeho vědecké dílo, které se opírá o strukturalistickou tradici Pražské školy a o některé koncepty analytické filozofie, logiky a sémiotiky, vzbuzuje již více než půl století zájem mnoha odborníků z nejrůznějších vědních odvětví.

Publikácia prináša komplexne a organicky spracovaný materiál o poetickej tvorbe básnika Jána Stacha v reláciách vytýčenej témy. Obsahuje známe životopisné údaje doplnené faktami s viacerých relevantných zdrojov, ktoré doposiaľ v komplexnom celku takto zaradené či inak spracované neboli.

Pětadvacetiletý Victor Hugo roku 1827 směle předestírá základy nového žánru založeného nasvobodě inspirace a formy. Esej odráží snahu mladého umělce o zásadní průlom v myšlení o umění a je nejdůležitějščím projevem směřování mladé umělecké a intelektuální generace ve Francii první třetiny 19. století, generace, která se otvírá vlivům Evropy a chce radikálně skoncovat s tyranií klasicistního kánonu

Cílem knižní studieje postihnout pravidla platící v agonálním prostoru, do něhož literární znalci svými promluvami a texty jako subjekty vstupují a v jehož rámci jsou vzájemně poměřováni, posuzováni a hodnoceni. Autor přitom vychází z předpokladu, že myšlení o literatuře spoluformuje nadosobní paměť určitého kolektiva (tradičně národa, ale stále více i samotné vědecké komunity) a současně je také prostorem