Nietzsche a filosofie je klíčovou monografií Deleuzova raného období. Nejedná se zde jen o velmi fundovanou a systematickou interpretaci Nietzscheho textů, ale rovněž o svébytný výklad, díky němuž se Nietzsche zařazuje do jakýchsi Deleuzových „soukromých“ dějin filosofie (spolu s Lucretiem, Bergsonem, Spinozou a dalšími), charakterizovaných určitým kritickým projektem, založeným na valorizaci afirmace

Pojem „obrazy filozofie“ označuje zvláštní okruh děl propojujících vizuální vyjádření a filozofické myšlení pomocí bohatého systému metafor a dalších prostředků podporujících imaginaci. Protože tyto obrazy a ilustrace vznikly v přímé reakci na konkrétní filozofické práce, lze jejich části spojovat s myšlenkami a úryvky zdrojového textu. V knize, kterou držíte v rukou, je nastíněna historie tohoto opomíjeného

Ivan Dubský (*1926), významný představitel české filosofie 20. století, zemřel náhle 17. května 2023. Do poslední chvíle byl duševně naprosto svěží.

Filosof Friedrich Wilhelm Joseph v. Schelling (1775–1854), kolem roku 1800 jeden z nejslavnějších myslitelů Evropy, byl mimo jiné spolutvůrcem nové filosofie přírody, co možná celostní a organické. Zejména jeho spis Ideje k filosofii přírody z r. 1797 (který byl česky zčásti vydán r. 1977) – a právě obsáhlá studie O duši světa z r. 1798, kterou zde poprvé předkládáme, se staly základem, na němž stavěly

V knize Trvání a současnost, kterou dokončil v roce 1922, se Henri Bergson věnuje výhradně Einsteinově teorii relativity. Dospěl zde k závěru, že existuje pouze jediný skutečný čas a mnohé Einsteinovy časy jsou jen matematickými entitami.

Jak vyučovat filosofii mladé disidenty, kterým komunistický režim odepřel možnost získat vyšší vzdělání? Autor této knihy, někdejší disident, programátor a příležitostný politik, se pokouší uplatnit své zkušenosti při výuce na vysoké škole.

Co je to performativní filosofie a jakými tématy se zabývá? Jak souvisí filosofické myšlení s divadelní tvorbou?

Filosofická zkoumání (1953) vydali z Wittgensteinovy pozůstalosti jeho žáci jako rekonstrukci knihy, na níž pracoval od roku 1929 a jež měla jako vyjádření jeho filosofie nahradit Tractatus logico-philosophicus (1921). Využili přitom především text z přelomu třicátých a čtyřicátých let, s nímž byl Wittgenstein zřejmě dlouhodobě spokojen. Přes výhrady, jež lze zpětně k jejich ediční práci mít, se jim

Kniha Proměny kulturní paměti ve slovanském areálu navazuje na sérii publikací projektu Konference mladých slavistu spojeného s Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy. 13 textu od účastníku již třináctého konferenčního ročníku ze 4 zemí (Česká republika, Chorvatsko, Německo, Polsko) je rozděleno do tří oddílu ( Jazyk, Literatura, Dějiny a kultura). Jazykově a tematicky různorodé odborné studie spojuje

Nizozemský filosof Martin Stokhof (*1950) se ve svých novějších pracích věnuje zvláště filosofii jazyka a významu a problémům jejich vědeckého pojednávání. V poslední čtvrtině minulého století byl jednou z určujících postav formální sémantiky, usilující o rigorózní popis významu v přirozeném jazyce za pomoci prostředků formální logiky.

Nejpozději počátkem šedesátých let 17. století dospěl Komenský ve svých pansofických snahách k myšlence sestavit výkladový slovník, který by přinášel definice všech důležitých pojmů z oblasti vědění. Rukopis, na kterém pracoval patrně v letech 1662 – 1665, nazval Lexicon reale pansophicum (Věcný pansofický slovník). Dosud spíše jen okrajově využitý pramen dává nahlédnout, jak závažným problémem se

Kolektivní monografie z 9. mezinárodního pražského platónského symposia, konaného v Praze ve dnech 14.–16. listopadu 2013.

The Philosophy of Living Nature je anglickým překladem přepracované verze Kratochvílovy knihy Filosofie živé přírody (1994), dnes již klasické práce zabývající se přirozeným světem a možnostmi jeho poznání. Od filosofického pojmu přírody/přirozenosti postupuje přes jednotlivé přirozenosti k tématům kosmu, prostoru a času, evoluce a živých organismů až k otázce místa člověka v přírodě a jeho zobrazování

Kniha se věnuje metodám zvládání informačního přesycení: materiálním praktikám čtení 16.–18. století, vizualizacím kvantitativních dat v 19. století a zvukové reprodukci a backgroundové hudbě ve století dvacátém.

Sborník pokrývá reprezentativní geografickou i historickou oblast: od nejstarších čínských snů, zaznamenaných za vlády dynastie Shang (13. st. př. n. l.), a snů, o nichž mluví indické upanišady, přes sny egyptské Střední říše, sny staré Mezopotámie a Syropalestiny, sny starého Řecka či sny v pojetí rabínského judaismu, až po pojetí spánku a snů ve středověké kultuře Arabů, starých Seveřanů a křesťanů.

Významný americký myslitel německého původu interpretuje ideovou podstatu Marxova filozofického systému. Marxova filozofie zosobňuje protest proti odcizení, ztrátě vlastní identity, odlidštění a zmechanizování člověka, jež doprovází vývoj západní společnosti.

Súčasnosť sa mení na náhlivosť, pri ktorej sa zvyšuje rozháranosť a stráca sa hierarchické usporiadanie všetkého, čo súvisí so životom ľudí na Zemi.

Is modernity really failing? Or have we failed to appreciate progress and the ideals that make it possible? If you follow the headlines, the world in the 21st century appears to be sinking into chaos, hatred, and irrationality. Yet Steven Pinker shows that this is an illusion - a symptom of historical amnesia and statistical fallacies. If you follow the trendlines rather than the headlines, you discover

Jednou z nejpropracovanějších oblastí filosofie a teologie Tomáše Akvinského je bezpochyby etika. Po Aristotelově vzoru Tomáš rozvíjí \"vědu o dobrém životě\" na základě ctností. Etika pro něj tedy neznamená pouze probírání zákonů nebo teorií. Je to plně praktická disciplína, která má vést člověka k reálné změně k lepšímu. K nejvýznamnějším Tomášovým spisům o etice patří - kromě komentáře k Aristotelově

Spis O strachu z bohů pochází z raného období jeho tvorby. Plútarchos v něm podrobuje velice ostré kritice všechny iracionální projevy náboženské víry, její přepjaté či pathetické projevy. Jeho úvahy o nepraktičnosti takové zbožnosti stojí poměrně blízko názoru epikúrejských filosofů, kteří odmítali jakoukoli formu božího působení v rámci tohoto světa a všechny neobvyklé jevy vykládali jako projev