Ve dvaceti letech nás napadají různě pitomé nápady. Martina ale napadl jeden obzvlášť nebezpečný.

Sára Fukuharová, po matce Češka a po otci Japonka, žije v Jokohamě a zabývá se výzkumem vymírajícího úhoře japonského. Mezi její jediné přátele patří pan Nakadžima – postarší majitel domu s akvaristikou, ve kterém bydlí, a sousedka Miju, která neudělá krok bez dřevěného meče a celé hodiny tráví rozmluvami s úhořem Unagim.

Obsáhlý soubor přináší deníkovou prózu Cesta do království, mapující poslední dny před vystěhováním do Holandska, nejosobnější Hutkovu prózu Dvouseta, vzniklou z hořkého rozčarování ze života v exilu, a zejména rozsáhlý deník-román-dopis s názvem Dopis Ivanovi, psaný formou dopisu příteli, spisovateli Ivanu Klímovi. Závěr tvoří pohádky napsané již v opět v Praze v 90. letech.

Třetí díl obrázkové knihy, která vás donutí přemýšlet o tom, co říkáte, a smát se tomu. Aneb kreslený humor založený na slovních hříčkách, přesmyčkách a tzv. chybném čtení.

České středohoří, Litvínov, Most, Libkovice, Krušné hory, Ústí nad Labem, Hrob... Dvojice protagonistů hledá filmové lokace v kraji, ze kterého si každý urval, co mohl. Ale někdy přijíždíte hledat pochmurná místa, a potkáte místo toho nečekanou krásu.

„Na klín si položila batoh a vytáhla knihu v tmavě hnědých deskách s nápisem „1985“ – matčin deník z toho roku, který vzala asi před měsícem z jejího trezoru na šperky. Byl mezi dalšími papíry hluboko na dně.

Básník a prozaik Jáchym Topol se v uplynulých třech desetiletích uplatňoval též na poli žurnalistiky. Jako redaktor je spojen s časopisy Jednou nohou / Revolver Revue, Sport, Informační servis a Respekt, později se několik let podílel na chodu kulturní rubriky Lidových novin.

Drozdova novela, napsaná v době začínající normalizace a dostupná pouze jako samizdat, patří k vrcholům onoho typu prózy, který by se dal nazvat sebezáchovným. Smyslem pro detail, psychologickou drobnokresbou, schopností jemného odstínění drobných nuancí a pomalého pronikání pod povrch zdánlivě nepodstatných věcí působí tento text jako malý zázrak.

Emanuel Fajahyla je trochu osamělý spisovatel, má rád svou maminku a občas si představuje, jaké by to bylo, kdyby s ním bydlela jeho vyvolená. Ale ouha, místo dívky jeho snů se u něj zabydlel medvěd.

Románová trilogie - ústřední beletrictické dílo přední české autorky, která obdržela za titul Točité věty ocenění Magnesia Litera 2016. Je literárně magickým hledáním duchovního smyslu a mystickou cesta za poznáním.

Babička Boženy Němcové neodmyslitelně patří nejen do zlatého fondu naší národní literatury, ale díky překladům do několika světových jazyků překročila i pomyslné hranice domácích knihoven. V obrazech venkovského života se promítá autorčina cituplná vzpomínka na dětství, z níž stvořila literární typ příkladného člověka, harmonicky spjatého s koloběhem přírody.

Kniha neobyčejných příběhů obyčejných lidí z prostředí jihoamerických českých emigrantů, kteří nezapomínají na své kořeny, vzpomínají na minulost v konfrontacích ze současností. Příběhy jsou někdy až magické, drsné – možná také dané pro nás exotickým prostředím, kde autorka knihy tvoří a žije.

Prvý zväzok zobraných spisov prozaika a publicistu J. Trefulku obsahuje román Zločin pozdvižení, poviedku Škaredá neděle, novelu Veliká stavba a román O bláznech jen dobré...

Dobrodružný román známeho cestovateľa, ktorého dej sa odohráva, rovnako ako pri predchádzajúcich knihách, v ľudoprázdnej kanadskej divočine.

Obsahuje sesbírané slogany, anekdoty, citáty, veršíky, absurdní písemnosti, parafráze a kuriózní vzkazy let 50. – 80. minulého století.

V beletrii posledních let se najde jen málo knih, které by se zabývaly naší nedávnou minulostí, tím méně obdobím kolektivizacevesnice v 50. letech. V novele Selský baroko se o takovou historickou reflexi pokouší Jiří Hájíček (1967), autor patřící ke generaci, která vyrůstala až dlouho po tomto temném období selských procesů.

Román. Tři generace žen dokážou přestát mužskou hloupost a zlobu, aby postupně ztratily vše, o čem snily.

Ptám se sám sebe, co to vlastně dělám, když píšu povídku. Jako bych našel pecku a dělal kolem ní třešeň.

Kniha na konkrétnych príbehoch pojednáva o všeobecnom probléme ľudského utrpenia. Jej cieľom je varovať pred všetkými formami násilia páchaného na jednotlivcoch i skupinách ľudí, predovšetkým pred násilím spôsobeným vojnami.

Skupina tělesně postižených dětí rehabilitujících v lázních odjíždí na zážitkový kurz: kromě zmrzačených těl mají děti i ztrápené duše, jsou rozhádaní, zaťatí vůči sami sobě i vůči svému okolí. Hlavním hrdinou je třináctiletý Skin s postiženou levou rukou stíhající sen o tenisové kariéře.