Pátý díl knihy Vaříme podle Herbáře symbolicky uzavírá sérii kulinářských bestsellerů z českých bylin. Kateřina Winterová v ní s Lindou Rybovou představuje další lahůdky z pořadu Herbář, které objevila v archivech a získala od pamětníků nebo zajímavých blogerek i které vymyslela sama při zpracovávání úrody. Vyzkoušela starodávné recepty založené na sklizni z pole či zahrady, na pokrmy masopustní a

Romaneskní poloautobiografické pojednání, zobrazující rozmanité životní osudy člověka závislého na drogách.

V opuštěném drážním domku, o který nikdo nestál, přebývají dva bezdomovci. Mají za sebou třeskuté zimy, kterépřežili jen s velkým úsilím, i horká léta, během kterých si připadali jako králové.

Kolik jsi viděl tváří, tolikrát ses setkal s člověkem. Říká se, že po čtyřicítce si za svou tvář můžeme každý sám.

Aby mohl žít životem, který bude zároveň zábavou, stal se Saturnin, jak víte, sluhou u poněkud nesmělého mladého muže, obklopeného dědečkem, tetou Kateřinou s manželem Františkem, bratrancem Miloušem a jeho přítelkyní Malvínou, rodinným přítelem doktorem Vlachem a jeho ženou Zorkou, dcerou továrníka Kadláčka, and last but not least slečnou Barborou Terebovou, z níž se v toku času stala paní Barbora,

Tchajwanec Bao se snaží mít celý život pevně v rukou. Má skvělou kariéru, děti s prestižními školami, a dokonce se zdá, že jej netíží ani nefunkční vztah s bývalou manželkou Sedrikou.

Poslední kniha odkrývá zvláštní přátelství tří postav – dramatika Montyho, píšícího po hospodách a kavárnách pořád dokola tutéž hru, antikvářky Peričky, pro kterou je stále obtížnější udržet se v realitě, a svářeče Leopolda, jenž vytrvale uniká své ženě Matyldě. Jejich groteskní příběhy se proplétají s bizarními střípky osudů dalších, opakovaně se vynořujících a opět mizejících postav.

Rozmanité povídky s rozmanitým obsahem alkoholu.

Být novinář, spisovatel a Žid v Praze za druhé světové války, neprchnout, nýbrž vytrvat ve své zemi, znamená stavět hrdlo svému katovi na odiv. Kdo je ale katem a kdo obětí?

Román Největší tma pojednává o psychospirituální krizi, do které se jeho postavy dostávají při definování svého místa ve světě. Tato krize se může odehrávat jak na přízemnější rovině a souviset spíše s touhou po materiálním zajištění a po nápravě starých křivd, nebo na vyšší úrovni spojené se skutečným hledáním spirituality.

Petr sedí nahým zadkem v heřmánkovém čaji a sní o divokém sexu. Marek plánuje sebevraždu.

Román z prostředí Šumavy od renomovaného spisovatele Martina Sichingera, držitele Literární ceny Knižního klubu. Několik dní po invazi v srpnu 1968 ohlásí sovětská vojenská delegace návštěvu ve vimperské sklárně.

Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa, u jezera, které vysychá a zlověstně vyhrnuje břehy.

Druhý svazek esejů s názvem Zneuznávané dědictví Cervantesovo obsahuje dva texty věnované umění románu: Zneuznávané dědictví Cervantesovo a Jeruzalémský projev: Román a Evropa (z knihy L\'art du roman, Editions Gallimard 1986). Na záložce se dočtete: \"Zapomíná se, že zakladatelem Novověku nebyl jen Descartes. Byl to též Cervantes.

Vzájomná korešpondencia Františka Hrubína a Václava Černého predovšetkým o poézii a francúzskej literatúre.

Úsměvná knížka Františka Nepila Tělověda se stala inspirací a pobídkou k vytvoření netradičního almanachu o našem těle - odhlavy až k patě. Posbírané drobné postřehy a vtipné poznámky našich známých osobností tvoří z knihy vskutku milé dílko.

Současná situace lékařství jako oboru je neuspokojivá. Důvodem jsou mocenské, ekonomické a politické zájmy, které tento medicínsko-zdravotnický komplex dokonale ovládly.

Ole toho od života už moc nechce. Je mu čtyřicet, kouří, pije a večer stojí za pultem malého zaplivaného baru Helsinky v jednom východoněmeckém velkoměstě.

Poviedkový súbor próz Boženy Němcovej, ktorý zostavila literárna historička Jaroslava Janáčková a prózy spája motív úteku. Najintenzívnejší motív úteku a potreby slobodnej voľby je zobrazený v lyrickej próze Čtyři doby, ktorú donedávna považovali iba za autobiografickú spoveď autorky.

„Růže a floxy, helenium a coreopsis, denivka, mečík, zvonky a oměj a oman a rojovník a kopretina – bůh zaplať, ještě dost toho kvete na ty špatné poměry. Pořád něco kvete a něco odkvétá; pořád abys odstřihoval odkvetlé stvoly bruče (ke květině, nikoli k sobě): „Taky už je s tebou amen.“ Hleďte, tyhle květiny, ono to je opravdu jako ženské: TAK KRÁSNÉ A SVĚŽÍ, OČI BYS NA TOM NECHAL A NIKDY SE NEDOHLEDÍŠ