Příručka hláskosloví a tvarosloví je určena posluchačům slavistických oborů filosofických fakult, jakož i dalším zájemcům o hlubší poznání lužické srbštiny v její severní variantě, jíž se hovoří ve spolkové zemi Braniborsko na území bývalého markrabství Dolní Lužice. Po Mukově Laut- und Formenlehre (novotisk 1965) jde o nejzevrubnější dílo svého druhu, ježse po dvou německých vydáních (1976, 1981)

Monografie se věnuje anglickému odbornému diskursu a zaměřuje se na několik jeho zásadních rysů. Ačkoli probírá celou řadu dílčích témat, kniha se zabývá především třemi standardy textuality, a sice intertextualitou, koherencí a informativitou.

Monografie představuje izolovanou slabiku moderní standardní čínštiny (putonghua),která je zvukovou nositelkou čínského morfému. Činí tak v širším kontextu tradičních i moderních fonetických a fonologických bádání.

V práci sa skúma vplyv sémantiky, slovotvornej motivovanosti a štylistickej príznakovosti istých významovo­formálnych typov slovies zmyslového vnímania na ich prefixálny potenciál. Ide predovšetkým o derivatologický pohľad postavený na paradigmatických systémových vzťahoch v lexikálnej zásobe, ale v užšej prepojenosti s lexikálno­gramatickou kategóriouslovesného vidu a lexikálno­sémantickou kategóriou

Deminutiva, čili zdrobněliny se často uvádějí jako typický znak češtiny a jejich množství jako důkaz bohatosti jazyka. Tato studie založená na velkém množství autentického jazykového materiálu však dokládá, že se spoustou zdrobnělých slov vlastně nic nezdrobňuje a že se často jedná o jeden z běžných prostředků české slovotvorby.

Zostavovatelia prvého zväzku mali v úmysle vydať druhý zväzok v čo najkratšom čase po prvom, a tak upravili aj štvrtú, piatu a šiestu stránku. Štvrtú stránku O opaternosti zdravej aj o viléčeňú nezdravej rožnej lichvi vydal pôvodne v roku 1800 tiež Václav Jelínek vo svojej tlačiarni.

Studie Harlana Lanea představuje komplexní (lingvistický, antropologický, historický) pohled na reprezentaci neslyšící komunity, otázku znakového jazyka a vzdělávání neslyšících. Autor zaujímá jasné stanovisko: tato komunita je jazykovou a kulturní menšinou, která má právo na svůj jazyk a kulturní hodnoty.

Co má společného filosofie a jazykový vtip? A co G. W. F Hegel a Felix Holzmann?

Anna Kratochvílová nazvala své povídání velice výstižně Malé maucta mateřštině. Volně v něm navázala na tradiční okruh českého písemnictví, který se pokoušel vzdávat hold kráse rodného jazyka nejen v rovině osobitého a hodně individualizovaného vyjádření, ale i v schopnosti tlumočit jím i nejsložitější myšlenkové okruhy.

Předkládaná publikace si klade za cíl prozkoumat některé z hlavních změn v oblasti derivační morfologie, k nimž došlo v literární italštině mezi 16. a 19. stoletím. Kniha chce přispět k obvyklé charakteristice post-renesanční italštiny třemi důkladnými studiemi o slovotvorných prostředcích, které prošly zajímavými změnami pod různými diachronními vlivy. Text nabízí v prvé řadě analýzu formací se sufixem

Kniha je koncipována jako vysokoškolská učebnice syntaxe současné španělštiny a je určena především studentům španělské filologie. Interpretační postupy jsou vyústěním dlouhodobé snahy autorů aplikovat na španělský jazykový materiál výsledky práce českých a moravských syntaktiků od poloviny 20. století a s přihlédnutím k pracím současných autorů španělských vytvořit aparát umožňující syntaktickou interpretaci

Monografie Martina Beneše Úvod do teorie jazykové správnosti je pokusem vybudovat sociolingvistiku normativity jazyka. Vychází přitom ze specifické konceptualizace své předmětné oblasti, která počítá nejen s časoprostorovými, smysly vnímatelnými entitami – jazykovými prostředky, ale též s nečasoprostorovými, smysly nevnímatelnými entitami sociálními – inherentně normativními jazykovými pravidly, která

Monografie Literární onomastika s podtitulem Antroponyma si klade za cíl komplexní představení dosavadních teoretických a metodologických přístupů k literárním vlastním jménům a především rozšíření poznatků o literárních antroponymech. Výzkum se opírá o metodologicko-teoretické poznatky, k nimž domácí i zahraniční literární onomastika ve svém vývoji dospěla, zároveň vychází z nejnovějších poznatků

Znaková řeč je důležitý fenomén mnišství, který existuje již tisíc let. Znaky umožňují mnichům sdělit jednoduchou zprávu i ve chvíli, kdy má panovat ticho.

Sherlock Holmes se ocitá před následující situací: z dějin sémiotiky byl vymazán celý novověk a moderní tradice, všechny známky empirismu i racionalismu. Police knihoven a databanky zejí prázdnotou.

Jerzy Bartmiński (1939) je dnes jedním z nejvýznamnějších polských i evropských lingvistů, předním představitelem moderní etnolingvistiky a zakladatelem lublinské školy kognitivní etnolingvistiky. Objevil a spolu se svými kolegy uplatňuje originální metody zkoumání sémantických struktur jazyka, jež v mnohém připomínají kognitivní lingvistiku americké provenience, zároveň však navazují na nejlepší filologické

Od roku 2007 vycházejí v sobotní příloze Orientace deníku Lidové noviny sloupky s tematikou jazyka, překladatelství a spřízněných disciplin, které naše přední překladatelka z románských jazyků a literární redaktorka Anežka Charvátová charakterizovala tak, že „…některé reagují na dobově módní a naštěstí pomíjivé trendy v jazyce, všechny mají jako uvažování o vlastnostech, možnostech a limitech, ale

Kolektívne dielo Morfologické aspekty slovenčiny vzniklo ako reakcia na Koncepciu morfológie súčasnej spisovnej slovenčny (Dolník, 2005), v ktorej sa anticipovala morfológia súčasného spisovného jazyka založená na explanačno-deskriptívnom prístupe. Aj morfológia tohto typu zahŕňa formálne aj funkčné tvaroslovie.

V slovníku je spracovaná slovná zásoba z predspisovného obdobia od najstarších čias tak, ako je zachovaná v rukopisoch i tlačených písaných slovenských jazykových pamiatkach a v starších latinských písomnostiach (najmä slovenské vlastné mená apelatívneho pôvodu) až po kodifikáciu spisovnej slovenčiny A. Bernolákom na konci 18. storočia. Slovník s rozsahom 4 322 strán, 47 330 heslových statí a viac

Fenomén (ne)paralelnosti je z hlediska lingvistického i lingvodidaktického velmi rozšířený, různorodý a důležitý. Je názorným projevem jednak nekorespondencí i systémových mezer mezi strukturami různojazyčných kódů, jednak neparalelnosti uvnitř kategorie českého vidu, která se projevuje ve vidové homonymii a polysémii.