Štvrtý zväzok neoceniteľne vyčerpávajúcej slovníkovej príručky českej a svetovej literatúry.

Předkládaná kniha se zabývá v současnosti velmi živě diskutovaným tématem analytické filosofie jazyka. V tradičním obrázku sémantiky byl výraz bezproblémově spjat se svým významem.

„Učená společnost“ Societas incognitorum eruditorum (SIE) představovala jedinečné a zároveň uzavřené společenství lidí, kteří se nehodlali smířit s kulturním a vzdělávacím diktátem totalitního režimu tzv. normalizačního Československa. Za hranicí legality vytvořili svobodné prostředí k šíření vědomostí napříč obory: od literární vědy či estetiky přes fyziku, matematiku či teologii až po hromadnou dopravu

Pravicový radikalizmus a nepriateľské postoje v spoločnosti sú javy, ktoré sa kontinuálne menia v čase i priestore na globálnej i regionálnej úrovni. Verejné i odborné diskusie na túto tému často nasledujú po sociálnych a politických zmenách, ktoré determinujú vznik rôznych subjektov reagujúcich na negatívne nálady v spoločnosti.

Nejnovější práce (2021) polské bohemistky Joanny Goszczyńské zachycuje v jednotlivých studiích tvorbu vybraných českých modernistů prvních desetiletí a meziválečného dvacetiletí 20. století: Josefa Čapka, Ladislava Klímy, Jakuba Demla, Richarda Weinera a Vladislava Vančury. Jak napovídá název knihy, autorka se zaměřuje na „temnou tvář české literatury“; reaguje tak na jednostrannou, zdánlivě stereotypní

Svazek přináší šest souborů studií, v nichž Macura postupně cizeloval své pojetí modernistické a socialistické kultury. První čtyři oddíly obsahují práce o světové literatuře a teorii (např.

Publikace představuje první syntetické zpracování dějin hlaholského písemnictví, které vznikalo ve druhé polovině 14. a na počátku 15. století v pražském klášteře Na Slovanech, známém později pod označením Emauzy. Po obsahové stránce se práce věnuje hlaholským textům v církevní slovanštině a staré češtině.

Publikace představuje dějiny českého a slovenského tisku v Argentině a seznamuje s 45 tituly česky a slovensky psaných periodik vydávaných převážně v Buenos Aires. První část knihy přibližuje v pěti kapitolách vývoj krajanského a exilového tisku v chronologickém pořadí.

Studium dochovaných rukopisů je klíčovým prostředkem k zodpovězení otázek spojených se středověkou písemnou kulturou a vzdělaností. Autoři knihy zkoumají problematiku šíření znalostí v předmoderní společnosti na příkladu čtyř mimořádně úspěšných středověkých děl, která sledují ze všech perspektiv, jež dochovaný materiál umožňuje.

Tato kolektivní monografie obsahuje 27 studií věnovaných jazykovým kontaktům v pomezních dialektech na úrovni lexika. Autoři monografie jsou přední odborníci na dialektologii z významných akademických pracovišť devíti zemí: České republiky, Polska, Slovenska, Běloruska, Ukrajiny, Ruska, Litvy, Lotyšska a Chorvatska.

Svazek obsáhne tři knihy Přemysla Blažíčka (1932–2002), napsané v osmdesátých a devadesátých letech 20. století a vydané pak – nikoli v pořadí, v jakém vznikaly – v letech 1991 (Haškův Švejk) a 1992 (Epičnost a naivita Holečkových Našich a Škvoreckého Zbabělci). Shrnutí do jednoho svazku je dáno chronologií vzniku všech tří prací i faktem, žejde o monografie o románových dílech (odtud souhrnný titul

Poslední literární dílo významného českého spirituálně orientovaného autora, prozaika a esejisty, který vydal již dvě podobně zaměřené práce. Třetí kniha vše definitivně uzavírá.

Predkladané úvahy vychádzajú z pôvodne široko koncipovaného (a postupne precizovaného) vzťahu textu a tváre druhého človeka a sú pojednaním o etike čítania, ktorou sa myslí nie technika, nie hermeneutická metóda, ani akékoľvek moralizovanie ohľadom hodnoty čítania, ale základný étos ako súbor fundamentálnych postojov a očakávaní spojených s čítaním. Mgr.

Nové, kriticky komentované vydání domnělých staročeských veršovaných památek, které vznikly v době národního obrození. Rukopisy, jež měly doložit jungmannovskou představu slavné a demokratické národní minulosti sahající až do raného středověku a idealistickou vizi vyspělé staročeské kultury, byly po svém \"objevení\" (1817 a 1818) přijaty vlasteneckou společností s nadšením.

Kniha představuje čtenářům vývoj analytické filosofie jazyka spíše jako střetávání teoretických projektů než jako střídání doktrín. Objasňuje jejich aspirace, nechává zaznít jejich argumenty a uvádí je do vzájemné polemické konfrontace, do níž přispívá vlastní kritickou analýzou.

Svazek Josef Florian a Stará Říše shrnuje veškeré práce Andreje Stankoviče o staroříšském vydavateli Josefu Florianovi (1873–1941). Jeho základ tvoří původně čtyřsvazkový spis Význam Josefa Floriana pro vývoj krásné knihy, který autor předložil v roce 1975 jako diplomovou práci na Katedře knihovnictví a vědeckých informací Filosofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. První svazek tvořila monografie

Výklad tvorby Otu Pavla ukazuje, čím je autorova tvrba originálna, ako sa zaradila do súčasnej českej literatúry a aké sú dôvody čitateľského záujmu.

Intermedialita je dnes módní metoda, zatímco poetika poněkud vyšla z módy. Právě tyto dva přístupy však spoluautoři publikace organicky sklenují ve zkoumání příběhu, jak se realizuje v jednotlivých uměních a médiích nebo v jejich vzájemných vazbách.

Kniha je nielen nahliadnutím do poslednej knihy Gastona Bachelarda, ktorá vyšla ešte počas života tohto francúzskeho filozofa, ale je aj rozvíjaním úvah o slabom svetle, ktoré dáva nezvyčajnú hodnotu okolitej tme. Plameň sviece je podľa autora komentára určitou formou vyznania, ku ktorému saBachelard v knihe aj priznáva, keď hovorí o centrálnom obraze študujúceho človeka pri svieci alebo o rytine svojho

Příležitostná poezie byla v české literatuře první poloviny 19. století rozšířeným jevem, který zasahoval jak do literárního dění, tak do společenského života utvářející se národní komunity. „V bezpočtu gratulačních i smutečních textů, veršovaných proslovů na uvítanou i na rozloučenou nebo básní, jejichž prostřednictvím autoři vyslovovali loajalitu politicky i společensky vlivným osobám, byla tato